Antický Řím byl nejmladším, největším, nejbohatším a politicky nejmocnějším státem starověku. Z doby jeho působení se zachovalo nejvíce písemných materiálů. Antický Řím byl katalyzátorem vývoje evropské civilizace. Vypěstoval a vybudoval dokonalý systém práva, dodnes v mnoha svých institutech přejímaný a napodobovaný.
Řím byl založen dle legendy roku 753 př.n.l. … Toto datum je mytické. Město jako takové vzniklo již dříve, asi v průběhu
Zde fungovalo právo rodové – zvykové. Od roku 510 př.n.l. byl republikou až do období triumvirátů (60 př.n.l.). Od roku 29 př.n.l. principát a posléze císařství. Roku 395 n.l. byl Řím oficiálně rozdělen na východní (byzantskou) a západní říši, aby západní definitivně padla pod nájezdy Germánů. Východní říše se udržela o celých tisíc let později a padla až 1453 dobytím Cařihradu Turky.
V Římě byly dvě hlavní politické síly: patriciové – agrární aristokracie a plebejci – svobodní měšťané. Mezi oběma třídami se vlekl dlouholetý spor a boj o politickou moc. Ten vyvrcholil asi 150 let po vyhnání posledního krále a vyhlášení republiky. Res publica – věc lidu – výraz měl podtrhnout suverenitu lidu. Plebejci dosáhli vytvoření tribuna lidu právem veta, povolení sňatků mezi oběma vrstvami a kodifikaci všeobecně závazných norem obyčejového práva vedoucí ke vzniku proslulého Zákona 12 desek - LEX DUODECIM TABULARUM v roce 454 př.n.l.. Tento zákon znal každý inteligentní Říman zpaměti. Jednalo se o shrnutí pravidel soudního procesu, práva rodinného, dědického, závazkového, trestního i správního, . Vzorem mu kromě zvykového práva byly i zákony Solónovy. Zákon byl vyryt do 12 měděných desek a veřejně vystaven. Zákon se nevymanil z uplatňování principu odvety, který však mírnila možnost peněžní náhrady, ale zná již rozdíl mezi činem spáchaným úmyslně a z nedbalosti. Trest smrti nebyl příliš využíván. Velmi pokrokovým prvkem je výslovný zákaz zabíjet kteréhokoli svobodného občana bez rozsudku. Zakazuje se tím jakákoli svévole, s jednou výjimkou: „provede-li kdo krádež v noci a někdo ho přitom zabije, byl zloděj zabit právem“
Velmi tvrdé tresty byli dány v oblasti krádeží výpěstků. Za tajnou sklizeň obilí následoval trest smrti oběšením. Charakteristickým rysem Zákona 12 desek byl princip neomezené otcovské moci. Největšího úspěchu dosáhlo římské právo v úpravě majetkových vztahů. Téměř celé tisíciletí byl tento zákon jediným souhrnným uspořádáním římského práva, jedinou jeho kodifikací.
Obvykle se ze širších kulturně historických souvislostí vyvozuje, že Římané nebyli originální myslitelé. Jejich náboženství nebylo příliš původní, filosofii a umění přebírali od Řeků., své první zákony od nich převzali v podstatě také. Nevytvářeli tedy nové, ale přebírali podněty odjinud a přizpůsobovali si je. Byli to lidé praktičtí. Avšak v právu se jim podařilo právě tímto způsobem vytvořit něco nového, původního. Právo není teorie, právo je v první řadě praxe. Stavbu římského práva vytvořila soudní praxe, tedy rozhodování soudců a literární činnost římských právníků. Soudci při rozhodování konkrétních sporů přizpůsobovali právo podmínkám života společnosti., vždy na každý nový problém musela být pohotově odpověď. Právníci působící jako žalobci a obhájci pak jednotlivá soudní rozhodnutí rozebírali a vyvozovali z nich obecně platné zásady – komentovali je. Takto postupně zdola vyrůstalo římské právo.
V průběhu republiky se tak počaly v Římě rozlišovat 3 právní systémy:
Ústředními orgány římské správy byly:
1.) shromáždění – sněmy lidu – comitia – měli moc zákonodárnou, soudní, volební – po čase upadaly
2.) senát – nejdříve poradní orgán, později měl největší moc, členové byli jmenováni v první fázi konzulem, později cenzory – 300 senátorů – zabývali se hospodařením se státním majetkem, zahraniční politikou, vojenskými záležitostmi a zákony. V období principátu se stal zákonodárným a soudním orgánem.
3.) Magistratury – státní úřady, voleno comitií
- konzulové – nejvyšší velitelé, soudci, s právem jmenovat členy senátu, řídit zasedání lidových shromáždění a opravných pravomocí proti rozhodnutí jiných magistratur.
- diktátor – vždy jeden z konzulů, který v případě akutního ohrožení státu měl téměř neohraničenou pravomoc, ale maximálně na dobu 6 měsíců
- prétor – hlava civilní jurisdikce, jeho nařízení byly nejvýznamnějším pramenem pro rozvoj soukromého práva v období republiky. Postupně přibývá více prétorských úřadů ( např. prétor pro cizinecké otázky )
- cenzoři – nepřímo vymezená role, hlídat morálku a bezpečnost, něco jako dnešní policie, četnictvo a kriminálka s vězeňstvím dohromady, navíc prováděli sčítání lidu.
Právo v období principátu
Řím získal nadbytek půdy a přírodního bohatství, tím se změnily podmínky života. Z Říma se stala říše rozdělená do provincií. V čele státu po urputných bojích stojí princes – oficiálně ochránce republiky, který ovšem ve svých rukách kumuloval moc a vládl téměř monokraticky – později s titulem císař. V té době se zvýšil počet senátorů na 600, lidová shromáždění ztratila úplně svůj význam. Důležitým orgánem státní moci se stala císařská rada ( právníci ), císařská kancelář, garda, prefekti….
Stát policejně přísně stíhá rostoucí zločinnost, zřizuje speciální soudy a důsledně se propracovává soudní řízení.
Největšího rozmachu dosahuje právo právě v prvních dvou stoletích našeho letopočtu. Tehdy hovoříme o období klasické římské jurisprudence čili právní vědy. Vyhlíží to paradoxně, že největší rozvoj zaznamenalo právo v době, kdy zaniklo demokratické republikánské zřízení a moci se ujal císař. Ale i když nové zákony vznikaly jako projev císařské vůle, právníci měli stále dost prostoru pro stále detailnější rozbory právních norem a soudních rozhodnutí. Mimoto zvláště problematika majetkového práva se ani za císaře příliš nezměnila. Teprve ve
V tomto období se rozlišují v římské jurisprudenci dva subsystémy:
Toto rozdělení platí dodnes.
Právo soukromé se vztahuje k osobám, k věcem, k procesnímu řízení. Osou tohoto práva jsou fungující tržně peněžní vztahy. Římské právo v období principátu je uceleným právním systémem společnosti s vyvinutou tržní ekonomikou – proto jsou jednotlivé instituty použitelné dodnes. Základní instituty vlastnictví a vztahů, které se na ně váží, jsou dodnes postaveny na principech vytvořených římskými právníky.
Ve
Povahu vyspělé právní vědy nabývá tato činnost v 1.st.př.n.l., kdy právníci běžně zpracovávali platné právo dialektickou metodou, analyticky i synteticky a při výkladu práva zvláště přihlíželi kvůli jednajících stran. Literární žeň římských právníků je obrovská jak kvalitou tak množstvím. Jejich hlavní a svým způsobem dodnes nepřekonatelná síla tkvěla v dokonalém rozboru jednotlivých konkrétních případů. Již samu skutkovou podstatu formulovali tak dovedně, že se řešení podávalo takřka samo sebou a nebylo třeba ani zvláštního teoretického odůvodnění. K tomu jim napomáhal jemně propracovaný styl, zbavený všech vedlejších momentů, takže vždy ostře vystupovalo právnické jádro případu.
Původně římské právo se v období říše stalo právem světovým a ztrácel se protiklad ius civile, praetorium a gentium.
Po pádu říše západní vytvořil byzantský císař Justunián I. CODEX JUSTIANIUS ( 529n.l.). Jeho snahou bylo znovu říši sjednotit a k tomu mělo sloužit i všeobecné platné právo. Komise právníků měla za úkol utřídit a sebrat živé, dřívější i nejnovější císařské konstituce a na základě toho vytvořila nový zákoník.
Protože se Justiánovi nepodařilo říši obnovit v celé její šíři, zadal další komisi mnohem větší úkol. Práce byla naplánovaná na deset let, avšak ukončena byla již za tři roky. Tak vznikl závazný zákoník DIGESTA SEU PANDECTAE, 50 knih, dělených na tituly, ty na fragmenty a ty později na paragrafy. Justián vycházel i ze zákoníku Chammurabiho. Díky Byzantské říši se civilní právo dostalo oklikou a formou recepce ( přebírání ) do právních systémů Evropy asi tak od 12.st.. K úplné recepci římského práva však dochází až rozvojem středověké společnosti do podobných podmínek jako byly v Římě tedy na konci 18.st..
